Galerie

 

od 12.května 2018 do 30.září

SPOLEČENSKÉ ZMĚNY, POLITIKA A ŽIVOTNÍ STYL12. 5. 2018 20:15

 

 

 

                     

 

    Marek Řezanka – Radovan Rybák 21.6.2018                      

Převzato z Parlamentních listů 12.5.2018

REPORTÁŽ Pražské jaro, demokratický socialismus a François Mitterrand. Tyto tři zdánlivě nesouvisející pojmy z encyklopedie politických dějin byly hlavním tématem sobotního dopoledne v Jazzové sekci. Na odborném symposiu i následně při zahajování výstavy o roce 1968 se naopak mnohokrát ukázalo, že souvislostí je zde více než dost.Přišla za mnou americká novinářka, jestli nevím, kdy nás obsadí Sověti, že chce jet k moři... V Jazzové sekci se vzpomínalo na rok 1968, je k tomu i výstava

Foto: Hans Štembera
Popisek: Seminář Společenské změny po roce 1968 pořádaný Jazzovou sekcí

Jednou z akcí, které probíhají v souvislosti s letošní stoletým výročím Československé republiky, je i výstava pořádaná Jazzovou sekcí ve spolupráci s Národním památkovým ústavem, připomínající srpen 1968 i události, které po něm následovaly, a ve kterých sama Jazzová sekce hrála aktivní roli perzekvované opozice.

Zahájení výstavy v zahradách pod Pražským hradem, kde Jazzová sekce již od počátku devadesátých let sídlí, bylo spojeno s několika dalšími akcemi. V sobotu 12. 5. současně proběhl v blízké Ledeburské galerii seminář s názvem „Společenské změny po roce 1968“ a přímo u sídla Jazzové sekce byla odhalena busta francouzskému prezidentovi Françoisi Mitterrandovi, který měl na ukončení posrpnového dvacetiletí svůj významný podíl.

Samotná výstava, která bude v malostranských prostorách ke zhlédnutí až do konce září, má tři části. První se nazývá „Srpen 1968“, druhá „Normalizace“ a třetí „Říkají si nezávislí“.

První část zachycuje velmi syrovým, ale o to poutavějším způsobem události prvního týdne okupace ze srpna 1968. Jedná se zejména o vystavené titulní stránky deníků, které tehdy vycházely, ať v Praze nebo v regionech, a po padesáti letech vydávají svědectví o tehdejší atmosféře. Odhodlaná hesla, sliby loajality tehdejším představitelům státu v čele s prezidentem Ludvíkem Svobodou, anebo dramatické reportáže z tehdejšího dění vypovídají velmi sugestivně.

„Chtěli jsme, aby to bylo takto syrové,“ vysvětloval Karel Srp, předseda Jazzové sekce. Podle něj mají právě taková svědectví tu největší vypovídací hodnotu.

Nad výtiskem Mladé fronty z 27. 8.1968 se reportér ParlamentníchListů.cz náhodou setkal s Milanem Syručkem, dodnes aktivním žurnalistou, který byl v té době jedním z vedoucích vydání právě v Mladé frontě. „Já jsem v noci z 20. na 21. 8. připravoval ranní vydání,“ zavzpomínal nad výtiskem novinář. Kolem půl jedné, když bylo vydání hotovo, odjel domů, kde jej hned po příjezdu zastihl telefonát z regionální redakce v Ostravě, že redaktorům přímo pod okny projíždějí cizí tanky. „Jel jsem zpátky do redakce a v noci jsme narychlo připravili zvláštní vydání, které bylo ráno na stáncích,“ vzpomínal dále.

„Když jsem po pár hodinách spánku kolem deváté volal do redakce, jak to tam vypadá, tak mi řekli, že redakce už je kompletně obsazená,“ vzpomíná dál Syruček. O dalším vývoji, jak vzpomínal, rozhodla jeho manželka, když mu připomněla, že na Zbraslavi, kousek od jejich bydliště, je tiskárna, kde se běžně tiskla svatební oznámení a jiné podobné materiály.

Tam si Syruček přímo v tiskárně zřídil utajenou redakci, odkud s několika pomocníky vydával Mladou frontu po celý týden, kdy redakce byla obsazena. „Měl jsem známého v papírnách, ten mi sehnal papír, fabriky z Radotína nám daly k dispozici náklaďáky, a tímto způsobem jsme dokázali fungovat sedm dní, kdy jsem vydávali Mladou frontu v nákladu přibližně sto tisíc výtisků,“ uzavřel své vzpomínky.

Druhá část, o normalizaci, představuje naopak podobu posrpnového režimu. Třetí se jmenuje „Říkají si nezávislí“ a představovala aktivity Jazzové sekce a s ní spojených uměleckých skupin. Mimo jiné je připomenuto, že proces s Jazzovou sekcí v polovině osmdesátých let byl rozsahem největším procesem proti nezávislé kultuře. Perlami této části výstavy jsou „odborné posudky“ na jejich dílo, které sepisovali tehdejší úředníci ministerstva kultury.

Dubček, to byl celosvětový fenomén

Kromě zahájení výstavy proběhlo v blízké Ledeburské galerii rovněž odborné sympozium k událostem roku 1968. Pořadatelem byla opět Jazzová sekce a na organizaci se podílel Národní památkový ústav, jehož ředitel Územní památkové správy v Praze Dušan Michelfeit celou akci zahajoval.

Oskar Krejčí, Karel Srp a stojící Dušan Michelfeit před debatou

Pan ředitel zavzpomínal na rok 1968 svým tehdejším pohledem desetiletého kluka, který politiku poznával přes tehdejší nadšení, které pronikalo i do médií, která tehdy sledoval on, třeba do časopisu Dikobraz. Vzpomínal, že jeho dětský pohled na nadšení Pražského jara mu ulpěl natolik, že o dvacet let později, v roce 1989, neomylně poznával podobnou atmosféru.

Po jeho úvodu moderátor dopolední akce, kterým byl právě Milan Syruček, uvedl první příspěvek, který byl bohužel pouze pouštěn prostřednictím nahrávky. Jeho autorem byl Česmír Císař, jedna z výrazných osobností roku 1968, populární ministr školství, kterého tehdejší studenti navrhovali za prezidenta. Tentokrát nebyl ze zdravotních důvodů schopen se akce osobně zúčastnit.

Čestmír Císař ve svém vystoupení vzpomněl, že česká státnost měla po staletí tradice svobodomyslnosti, humanity a kulturnosti. Zmínil časový oblouk procházející od Jana Husa přes Komenského, národní obrození a Masaryka. Ten měl podle něj ideál, že z Československa udělá druhé Švýcarsko. „Kdyby nám tak pánbůh dal padesát let mírového, demokratického vývoje,“ vzpomněl na Masarykova slova. A Císař sám, vyrůstající za první republiky, vnímal svou generaci jako strážkyni Masarykova odkazu.

Po jeho krátkém vystoupení už si vzal slovo Milan Syruček, z pozice vysoce postaveného novináře velmi informovaný pozorovatel dění roku 1968.

Syručkova první vzpomínka směřovala do dubna 1968, kdy byl pracovně v Moskvě. Tam bydlel u novináře deníku Komsomolskaja pravda Vladimíra Polizovského, který ho jednoho odpoledne vytáhl na procházku k řece, protože ve svém bytě se bál mluvit. V přírodě pak českého kolegu žádal, aby v Praze předal informace, že sovětské vedení je děním v Československu znepokojeno natolik, že s NDR, Polskem a dalšími zeměmi připravuje vojenskou invazi. A doplnil i velmi věrohodné podrobnosti o konkrétních přípravách.

Syruček šel v Praze k Alexandru Dubčekovi, kterého znal již z minulosti, a první tajemník mu prý s bohorovným úsměvem odvětil „ale naše rozvědka mi žádné takové zprávy nehlásí“.

Později přidal ještě další fascinující vzpomínku. Na konci července jej vyhledala redaktorka deníku Washington Post, který byl v té době považován de facto za vládní deník tehdejší Johnsonovy administrativy. „Přišla za mnou a řekla mi, že jí sem šéfredaktor poslal sledovat sovětskou vojenskou invazi. A ode mě chtěla vědět, kdy ta invaze bude, že by prý ještě předtím potřebovala na pár dní do Jugoslávie k moři,“ vykládal redaktor za lehkého smíchu publika.

Trochu jinak pojal své vzpomínámí další řečník, kterým byl Peter Weiss, matador slovenské politiky a v současnosti velvyslanec Slovenska v České republice. Ten se omluvil, že nemůže sloužit fundovanými vzpomínkami, protože mu tehdy bylo šestnáct let. O událostech roku 1968 tedy mluvil spíše teoreticky.

Podle něj je velká chyba, že na padesát let staré události koukáme pouze optikou smutného konce tehdejšího „obrodného procesu“. A také to, že jsme od devadesátých let, kdy se o tom zase začalo mluvit, začali tehdejší chování Čechoslováků posuzovat podle současných informací, které tehdejší lidé ale neměli. „A z tohoto pohledu se dochází k závěru, že to všechno bylo beznadějné, naivní a zbytečné,“ shrnul současnou debatu o tehdejších událostech.

Tehdy to ale podle něj lidé vnímali jinak, a pokud chceme tehdejší události pochopit, musíme se vcítit do jejich myšlení. „Lidé si bojovali své tehdejší zápasy, přes tehdejší poznání a s projekcí tehdejších představ o společnosti,“ zdůraznil.

Peter Weiss, poslanec Národní rady Slovenské republiky a velvyslanec v Praze, politolog

Podle něj byly události roku 1968 celosvětovým předělem v poválečných dějinách. Ukázaly totiž, že socialismus v sovětském provedení je nereformovatelný. Jenže to tehdy lidé nevěděli, právě naopak, panovala velká víra, že změna socialismu možná je.

„Třetí cesta, něco mezi kapitalismem a socialismem, to tehdy byla skutečně vážná intelektuální výzva,“ vzpomínal Weiss. A panovalo přesvědčení, že právě Československo, které mělo svou hospodářskou vyspělostí i poměrně významnou předválečnou demokratickou zkušeností západní Evropě nejblíže, by mělo být ideální laboratoří pro tento experiment.

To, jak bylo československé jaro potlačeno, včetně chování dalších vůdců socialistického bloku (Weiss připomněl, že vůbec nejvíce o potrestání Československa usiloval polský stranický vůdce Wladyslav Gomulka, který měl přitom v rámci sovětského bloku do té doby pověst docela osvíceného reformátora), podle Weisse definitivně ukázalo, že třetí cesta není možná, a následně se dějiny ubíraly už jednoznačně jako souboj, která společenská soustava nad druhou zvítězí.

Weiss připomněl, že tato snaha o „třetí cestu“ neměla rozhodně jen podobu demokratizace, jak se dnes říká. Československo se v té době také mimo jiné snažilo být skutečně „světovým hráčem“ a zapojovat se do celosvětového dění. Weiss (a po němi i další řečníci) připomněl olbřímí analytické dílo Civilizace na rozcestí, které řešilo celkové propojení společnosti a ekonomiky za účelem vědeckotechnické revoluce, a které sepsal tým z Akademie věd pod vedením doktora Radovana Richty.

VÍCE O RADOVANU RICHTOVI

V druhé části svého vystoupení Peter Weiss připomněl slovenský podíl na událostech Pražského jara. Hovořil o tom, že řada věcí, které se v Praze začaly objevovat až ke konci šedesátých let, se na Slovensku dokázala prosadit už v jejich první polovině. Velmi významným faktorem podle něj byla osoba Alexandra Dubčeka, který byl už od roku 1963 prvním tajemníkem komunistické strany na Slovensku a dokázal tam uvolnit atmosféru a nastartovat společenskou aktivitu v době, kdy to v Praze ještě nešlo. Weiss například zmínil, že řada zásadních literárních děl byla v šedesátých letech přeložena nejprve do slovenštiny, a až poté vyšla i česky.

Pak zdůraznil, že Dubček se do nejvyšší stranické funkce dostal právě přes kritiku dogmatického československého vedení, což umožnilo uvolnění na Slovensku a renomé, které si přitom vybudoval.

Po Weissovi vystoupil poslanec za hnutí SPD Jiří Kobza. Ten reportérovi ParlamentníchListů.cz vysvětlil, že zde vystupuje jednak jako pamětník začátků Jazzové sekce, na kterých se v osmdesátých letech podílel, a jednak jako určitý most událostí roku 1968 s dneškem, neboť byl mezi diskutujícími (s výjimkou velvyslance Weisse) jediným aktivně působícím v ústavní funkci. Hned na úvod se také představil jako „zástupce současné politiky“. Připomněl, že české moderní dějiny jsou často spojeny s letopočty končícími na číslo osm. Podle Kobzy je to tím, že společenský pohyb stále funguje a pohybuje se v cyklech mezi nadějí, jejím potlačením a beznadějí.

Dnes se podle Kobzy nacházíme opět ve fázi stoupající naděje, zhruba tam, jako byli účastníci roku 1968 těsně před jeho propuknutím.

Bouřlivý rozvoj vlasteneckých hnutí v Evropě, bouřících se proti narůstající moci Evropské unie, je podle něj v určitém smyslu analogií tehdejších snah o zvláštní československou cestu k socialismu.

A právě proto by podle něj měli současní politici, kteří o tuto změnu usilují, československé události roku 1968 velmi pečlivě studovat. „Je třeba se poučit, čeho se dá v revolučním hnutí dosáhnout, a jak to udělat, aby to nebylo pohřbeno,“ myslí si Kobza.

Češi, kteří se do tohoto boje zapojují, podle něj mají oproti západním kolegům výhodu. Výhodu v tom, že znají nebezpečí centrálního plánování z RVHP, zatímco jejich kolegové to poznávají až nyní v EU. A také například v tom, že „máme schopnost číst mezi řádky propagandy“.

Kromě toho musíme podle poslance Kobzy myslet na to, abychom neskončili tak jako pokus z roku 1968 a nepoznamenalo to naší společnost rozdělením. „Odkaz roku 1968 je mementem, že musíme držet spolu a hledat to, co nás spojuje,“ uvedl poslanec.

Vnímal to i na symposiu v Ledeburské galerii. „Lidi, co se tu sešli, spojuje úcta k dějinám tohoto národa a touha je uhájit,“ zmínil. A to navzdory tomu, že spolu v některých věcech nesouhlasí.

„My máme zkušenosti, zažili jsme rok 1968 a rok 1989, a musíme se pokusit je předávat dál,“ zakončil Kobza.

Poslanec Kobza po debatě

To dnes už nikdo nedokáže…

Pak se ujal slova Oskar Krejčí, někdejší poradce premiéra Ladislava Adamce a dnes vysokoškolský profesor. Ten se rovněž nepovažoval za „pamětníka“ (tím je podle něj někdo, kdo do událostí aktivně zasahuje), a pokusil se na téma podívat s historickým odstupem.

Na pomoc si vzal průzkum z nedávné doby, ve kterém lidé označili 21. srpen 1968 za nejnegativnější událost celé československé historie. Krejčí se pozastavil nad tím, že toto datum dopadlo hůře než Mnichovská dohoda nebo nacistická okupace, ale ještě více nad tím, že osvobození Československa v květnu 1945 v nabídce událostí, které měli respondenti hodnotit, vůbec nebylo.

Je to podle něj důsledkem fenoménu, o kterém hovořil už Peter Weiss, že dnešní média píší o roce 1968 jen přes události po 21. srpnu.

Pak se, opět stejně jako Weiss, rozpovídal o tehdejším společenském vzepětí, které skutečně věřilo, že vytvoří nový svět (a opět jmenoval Šikovy ekonomické reformy nebo Richtovy vize společnosti vědeckotechnické revoluce).

Krejčí si povšiml, že po roce 1989 reformátoři z roku 1968 všichni skončili na levé straně politického spektra. Ideál „demokratického socialismu“, který tehdy hlásali, byl podle něj vrcholem československého společenskovědního myšlení a v jistém slova smyslu i vrcholem národního obrození od devatenáctého století, neboť koncentroval všechny jeho zkušenosti a poznatky.

Dnes už takového intelektuálního vzepětí podle něj není schopen nikdo. O socialismu se úplně přestalo přemýšlet, nikdo netuší, že byly třeba nějaké rozdíly mezi marxistickou a fabianistickou koncepcí (drtivá většina prý vůbec netuší, že existoval nějaký fabianismus), nikoho nenapadne zkoumat třeba socialismus v latinskoamerických zemích, ačkoliv tento region je už mnoho desetiletí nejvýznamnější světovou laboratoří socialistického experimentování.

Jeho slova inspirovala Petera Weisse, který se ještě jednou chopil mikrofonu a hovořil o dálostech v Chile, experimentu Salvadora Allendeho, odstraněného operací Nixonovy CIA. „Moci se ujal generál Pinochet, toho obdivovala Margaret Thatcherová a následně i naše pravice. Já z toho mám dojem, jako by se právě toho demokratického socialismu báli nejvíc,“ zamyslel se velvyslanec.

Pak ještě jednou zopakoval, že československý pokus o reformu socialismu byl sledován celým světem a Alexander Dubček je v tomto směru stále vnímán jako světová osobnost, ačkoliv v našich médiích je veškerá jeho činnost s oblibou redukována na podpis tzv. pendrekového zákona v roce 1969. „Ono to slouží i politickým a ideologickým zájmům,“ myslí si Weiss.

Jak odmítáme uvažovat o Dubčekovi, tak podle něj odmítáme uvažovat i o dnešních představitelích demokratického socialismu. Skoro nikdo se tu nezajímá o to, proč dokázal v USA tolik lidí zaujmout Bernie Sanders, zcela zjednodušeně je prezentován britský Jeremy Corbyn, aniž by kohokoliv zaujalo, že tento politik dokázal v tradičně konzervativní Británii získat pro demokratický socialismus téměř polovinu národa.

Mitterrand v Praze

Jakousi spojnici k následující akci pak přednesl moderátor Milan Syruček, když připomněl, že významným fenoménem v historii demokratického socialismu je i François Mitterrand. Tento nejdéle sloužící prezident francouzské historie přitom, jak připomněl, začínal na extrémní pravici, poté se dostal do politického středu a za čtvrté republiky před nástupem De Gaulla byl celkem sedmkrát ministrem. Ale vývojem svých názorů dospěl k socialismu a faktorem, který k tomu přispěl, byly i československé události roku 1968. Mitterrand byl v Praze koncem roku 1967, v době, kdy už atmosféra byla velmi bouřlivá.

Mitterand se následně na začátku sedmdesátých let stal předsedou francouzské Socialistické strany, a o deset let později prezidentem.

O Francii mluvil i v souvislosti s tehdejšími studentskými protesty proti generálu De Gaullovi, které probíhaly po celý rok 1968. Syruček se k nim podle svých vzpomínek náhodou přimotal, když ve Francii sledoval vyjednávání o Vietnamu a večer se šel projít.

Události v Československu, protesty ve Francii a například i „květinové hnutí“ v USA spolu podle něj souvisely. Ambice zlepšit svět byly podle něj tehdy na celém světě, zejména v důsledku hrozeb studené války.

Syruček v této souvislosti připomněl, že to byli studenti, kdo již v roce 1968 navázal kontakty na celoevropské úrovni, i přes „železnou oponu“. Společně formulovali požadavky spolupráce mezi národy a evropské bezpečnosti, které se v následujícím desetiletí podařilo prosadit na konferenci v Helsinkách. I „helsinský proces“ tedy podle něj byl v jistém smyslu dítětem československého roku 1968.

Francouzi si nepřepisují historii…

Příběh o návštěvě Françoise Mitterranda v Praze koncem roku 1967 pak Milan Syruček připomněl i před budovou Jazzové sekce, kde program pokračoval odhalováním busty francouzského prezidenta.

Zmínil, že Mitterrand se tehdy sešel s prezidentem Antonínem Novotným a oba politici se shodli, že historické vazby mezi Československem a Francií z doby předválečné jsou vhodnou platformou k tomu, aby obě země byly průkopníky porozumění a spolupráce mezi východní a západní částí Evropy.

Vrcholem pak byl nápad, že by mělo být rozpuštěno NATO a Varšavská smlouva a měl by být vytvořen celevropský bezpečnostní systém. Když François Mitterrand po dvaceti letech oprášil tuto myšlenku před prezidentem Václavem Havlem, neuspěl.

Pak ještě zmínil, že v Praze je ulice generála De Gaulla a že by bylo hezké, kdyby i on měl v Praze bustu. Přivedlo ho to k vyprávění, že ačkoliv byli De Gaulle a Mitterrand dlouhá léta velkými rivaly, velmi se respektovali. A když generál De Gaulle zemřel, chodil na něj Mitterrand každý rok vzpomínat.

„Francouzi, na rozdíl od jiných národů, totiž nemají zájem si přepisovat historii,“ vzkázal Milan Syruček nakonec.

autor: Jakub Vosáhlo

***********************

Pražské jaro není jen 21. srpen

autor:prof.Oskar Krejčí

www.casopisargument.cz

Přinášíme část vystoupení Oskara Krejčího na sympoziu o Pražském jaru a srpnu 1968, které v sobotu pořádal Národní památkový ústav ve spolupráci s Jazzovou sekcí.

Tak trochu symbolicky 9. května zveřejnilo Centrum pro výzkum veřejného mínění (CVVM) tiskovou zprávu nazvanou Občané o osobnostech, obdobích a událostech česko-slovenské historie od vzniku ČSR po současnost. Zpráva uvádí 19 otázek, kterých se průzkum týkal: od sametové revoluce, období 1. republiky, vzniku Charty 77, ale i února 1948, 60. let až po současnost. Události roku 1968 se ve výsledcích objevily dvakrát. Řazeno podle kladného vztahu veřejnosti se Pražské jaro umístilo na sedmém místě, přičemž pozitivně se o této historické události vyjádřilo 47 % dotázaných (před ním se umístil vstup do NATO, které chválí 52 % respondentů). Nejhorší hodnocení získalo „obsazení ČSSR vojsky Varšavské smlouvy“ – to odsoudilo 76 % dotázaných obyvatel Česka. To je negativnější hodnocení, než výzkum zachytil u poměru dotázaných k protektorátu Čechy a Morava (74 %) či k mnichovské dohodě (69 % dotázaných).

A jaký je vztah české veřejnosti k událostem května 1945? Na tuto otázku nezbylo ve výzkumu – či tiskové zprávě? – místo… Před deseti lety se dalo říci, že pokud jde o vyprofilování politické kultury v Česku po listopadu 1989, sváří se mezi sebou o přízeň dvě historická data: 9. květen 1945 a 21. srpen 1968. Jsou-li údaje ze vzpomínaného výzkumu CVVM věrohodné, pak na celé čáře zvítězil 21. srpen – 9. květen byl vymazán.

Muži a ženy Pražského jara

Podle citovaného výzkumu CVVM víc než polovina dotázaných deklaruje, že přesně ví, co a proč se během Pražského jara a při obsazení naší vlasti vojsky Varšavské smlouvy dělo, nebo se domnívá, že ví docela dobře, o co se jednalo. Vzhledem k tomu, že se veřejné mínění formuje pod zásadním vlivem sdělovacích prostředků a ty v dané souvislosti pracují více s emocemi než s fakty, je sebejistota mnohých, kteří ví, o co šlo, právě tak přirozená jako naivní.

Porozumět tomu, o co čeští a slovenští aktéři Pražského jara usilovali, lze napomoci dvojím způsobem. Předně, informace o smyslu tehdejšího dění nabízejí samotní „muži a ženy Pražského jara“. A nemusí se jednat pouze o takzvanou orální historiografii, o vyprávění. To je dokonce riskantní, protože téměř každý člověk má při vzpomínání tendenci svoji minulost přikrášlovat. Je ale též možné podívat se na aktivity těchto lidí během normalizace, a hlavně po listopadu 1989. Kdo s nimi byl, jistě s překvapením sledoval Ivana Svitáka, který po návratu z USA sklízel na mítincích bouřlivý potlesk za svá desatera plná levicového romantismu. Viděl netrpělivou činorodost Zděnka Mlynáře, jeho odhodlání znovu se zapojit. Setkával se i s opatrným aktivismem Čestmíra Císaře, který je zřejmý i v jeho pamětech. Zaznamenal jistě také ostražitou skepsi Jiřího Pelikána, který nedůvěřivě přihlížel zpovzdálí.  Ti své krédo nezapřeli. Byli ovšem i jiní a bylo jich nemálo…

Porozumět roku 1968 mohou pomoci teoretické práce „mužů a žen Pražského jara“: to nebylo pouze odmítnutí tehdejšího sovětského modelu, to bylo i hledání modelu nového. Bylo by zajímavé vědět, kdo z těch, kteří sebevědomě tvrdí, že ví, o co tehdy šlo, měl v ruce knihu Oty Šika Ekonomika, zájmy, politika. Nebo Mlynářův spis Stát a člověk, nemluvě o jím psané a editované části Akčního programu. Ale třeba také úvahu Ireny Dubské Filosofie pro každý den. Či celosvětově proslulou práci týmu Radovana Richty Civilizace na rozcestí; Rychta je též, podle svědectví Zdeňka Mlynáře, autorem sloganu „socialismus s lidskou tváří“. Kdo studoval tehdejší výzvy Milana Machovce k dialogu marxistů s křesťany? Nebo memorandum 30 vědeckých pracovníků ozbrojených sil Formulovat a konstituovat československé státní zájmy v oblasti vojenství, které nedávno připomněl server Slovo.sk. Jeden z autorů memoranda, Vojtěch Mencl, byl spoluzakladatelem a prvním mluvčím disidentské Obrody – Klubu za socialistickou přestavbu; po listopadu 1989 se stal předsedou Komise vlády ČSFR pro analýzu událostí let 1967–1970. Kdo zná výsledky práce této komise? Jenže diskusi dnes nikdo nepotřebuje. Zúžení problematiky Pražského jara na 21. srpen je jedním z největších úspěchů vulgárního antikomunismu v Česku – možná dokonce úspěchem největším.

Bez demokratického socialismu

Jedním z důvodů toho, že se v představách veliké části české veřejnosti obraz Pražského jara smrskl na 21. srpen, je to, že chybí představa o obsahu tehdejšího snažení. Dnes je snazší dopátrat se toho, že se k ideám demokratického socialismu hlásil Nelson Mandela a Martin Luther King než toho, že také Pražské jaro k nějaké vizi demokratického socialismu směřovalo. V Česku chybí politici, kteří by měli odvahu Bernie Sanderse či Jeremy Corbyna a nebáli se slova „socialismus“. Prapodivný agresivní a netolerantní odvar liberalismu, který po listopadu 1989 ovládl v Česku hlavní média, vyrobil z většiny levicových intelektuálů i politiků zbabělce.

Jenže porozumět programovým cílům, vnitrostátním politickým konfliktům i geopolitickým souvislostem roku 1968 není možné bez hlubšího studia. Otázek přitom zůstává mnoho. Od pojetí demokracie přes obraz socialismu až po možnost jejich symbiózy. V dobách boje za všeobecné volební právo, za přímou demokracii a samosprávu bylo propojení socialismu a demokracie samozřejmostí. Tehdy bylo studium utopického socialismus a komunismu přirozené. V osmdesátých letech 19. století se zrodil i nový, nemarxistický socialismus – reformistický fabiánský socialismus. Směrem k představě etického socialismu pak zamířil Eduard Bernstein a po 2. světové válce i sociální demokraté v řadě zemí západní Evropy. To už byla cílená snaha vyhnout se ztotožnění socialismu se sovětským modelem, kterou po porážce Pražského jara posílil vznik eurokomunismu. Dnes nastupuje obdobně zlomové období jako koncem 60. let – objevily se zcela nové problémy a do aktivní politiky přichází nová generace. Nastal čas hodnotit zkušenosti a provádět zcela nové analýzy.

Jaké jsou výsledky

V Česku ale zmlkly diskuse o velkých paradigmatech. Samozřejmost dneška udusila vášnivé spory o to, jaký je vztah marxistického, etického, fabiánského či křesťanského socialismu, nemluvě o vztahu socialismu ke konfucianismu a podobným, pro Evropany stále tajuplným vymezením civilizovanosti. Jaký je vztah kolektivismu a individualismu? Jaká je role násilí v dějinách? Nebo jinak: jaké jsou výsledky těch nejúspěšnější politiků, kteří se k ideám demokratického socialismu hlásili? Proč se předseda labouristické strany Harold Laski nedostal ani do vlády, když jeho strana po válce ve volbách zvítězila? Změnila se Itálie, když se prezidentem stal Giuseppe Saragat, zakladatel tamní strany demokratického socialismu?

Pražské jaro představovalo jeden z vrcholů sžíravého plamene intelektuálního hledání, které v Česku a na Slovensku vzplál spolu s národním obrozením – a dnes uhasíná. Ovšem porážka husitů u Lipan nezabránila tomu, aby o osmdesát tři let později Martin Luther zveřejnil svých 95 tezí. Ale ani ve světě není dnes situace příliš přehledná. I když odborná literatura hledá vizi demokratického socialismu především na katedrách západní Evropy a v USA, skutečnou laboratoří demokratického socialismu je již řadu desetiletí Latinská Amerika. Tam se pokoušejí ukázat spojení demokracie a socialismu v praxi. A tam se také neustále vrací palčivá otázka otázek, jestli ti, kteří s příchodem demokratického socialismu ztrácejí svá privilegia, budou ctít výsledky demokratických voleb. Zda víc než osud Alexandera Dubčeka nesymbolizuje možnosti demokratického socialismu smrt Salvadora Allendeho.

********************

článek“ Andrea Cerquierová

http://nasregion.cz/srpen-1968-a-normalizace-novinove-vystrizky-pripominaji-stisnenou-atmosferu-te-doby-40900*******

12.května 2018 SPOLEČENSKÉ ZMĚNY PO ROCE 1968

Svympozium v Galerii Ledeburského paláce za účasti významných historiků – prof. Oskar Krejčí, Jiří Kobza, místopředseda zahraničního výboru PS, Peter Weiss, velvyslanec Slovenské republiky v Praze, Jan Kavan, člen Vysokoškolského výboru zrušeného posrpnovými zákony, ministr zahraničních věcí, předseda 57.valného shromáždění OSN, Mila Syruček, spisovatel, zahraniční dopisovatel, ze záznamu příspěvek bývalého ministra školství a kultury Čestmíra Císaře, legendy Pražského jara a další. 12.5. od 10 hod. registrace: pospisil@npu.cz

Normalizace.Výstava. Od 12.5. v oranžerii Palácových zahrad pod Pražským hradem: Dokumenty 1968-1989. Prvá zákonná opatření k dosažení veřejného pořádku vzniklá týden po návratu představitelů Pražského jara z Moskvy, fotografie z doby totality, úspěchy i nedostatky.

Říkají si nezávislí. Výstava.  Od 12.5. dokumentární výstava plakátů a písemností boje režimu s opozicí a nezávislými aktivitami; prvé tresty politickým, dopisy z vězení, jak udávali nestraníci, seznam vyslýchaných v největším procesu normalizace, směrnice k čistkám v knihovnách, varování prokurátorů a mnoho dalšího, co poprvé vystavuje Jazzová sekce.

Srpen 1968 Výstava.  Od 15.5. výstava dokumentů zejména z prvého týdne okupace + dobový tisk, letáky atd. Původní zvukové nahrávky.

 

Výstavy potrvají do 30.září a vstup je zdarma.

           Chystáme od května výstavu Říkají si nezávislí... o alternativních aktivitách z období normalizace 1968-1989  

        28.dubna 2018       Záštita prezidenta        Říkají si nezávislí…Galerie Jazzové sekce je otevřena pouze v letní sezóně (duben-říjen). Valdštejnská 14, 118 00 Praha 1. Vstup zdarma.

Žádosti o poskytnutí galerie zdarma, jako v uplynulých dvaceti letech, pominuly.

1999 výstava o normalizaci a Jazzové sekci v  Senátu ČR v Praze. Vlevo Michail Gorbačov

       

Komentáře jsou zakázány.