Čítárna

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Amazing Grace

 

 

Čítárna neobsahuje beletrii. Soustřeďuje se na filosofii, umění, jazzovou hudbu a historii, samizdaty, obsahuje veškerou ediční činnost Jazzové sekce do současnosti včetně plakátů.

Archivní přírůstky pro uměnovědce, politology až na konci rubriky

Vzhledem k pochopitelné malé návratnosti vypůjčených knih, nepůjčujeme mimo čítárnu žádné, ani proti finanční či morální záruce, jež se u bibliofilů zhurta mění.

Pokračujte

 

Před 35 lety zemřel Jaroslav Seifert – O životě a vydání textu Nobelovy ceny

Z www.seznam.cz jsme vyčetli: Jediný český držitel Nobelovy ceny za literaturu Jaroslav Seifert začínal s proletářskou poezií, následně se stal představitelem poetismu a postupně přešel ke vzpomínkovým tématům.

Životopis Jaroslav Seifert se narodil 23. září 1901 na Žižkově (tehdy ještě nebyl součástí Prahy). Jeho otec byl sociální demokrat, po studiu na střední škole se ale Seifert stal v roce 1921 členem komunistické strany. V tomto období začíná jak jeho dráha básníka, tak práce žurnalisty. Jako první psal do Rudého práva a ve dvacátých letech vystřídal ještě další redakce komunistického tisku Rovnost, Sršatec a Reflektor. Úmrtí: 10. ledna 1986, Praha

Rodina: manželka Marie, syn Jaroslav, dcera Jana

S politickým pojetím komunistické ideologie měl Jaroslav Seifert v průběhu svého života problémy. Proto byl už v roce 1929 vyloučen z komunistické strany, protože podepsal nesouhlasný manifest s vedením Klementa Gottwalda. Následně přešel do redakce divadelního časopisu Nová scéna a ve třicátých letech byl častěji přispěvovatelem v sociálnědemokratických periodicích. V novinařině pokračoval i během druhé světové války v Národní práci a po jejím skončení nastoupil do nově vzniklé Práce, kterou vydávalo Revoluční odborové hnutí. Od roku 1949 se vzdává novinářské práce a nadále se věnuje hlavně literární činnosti, která ho provází už od dvacátých let.

Československou kulturu poznamenal jako jeden z kritiků přístupu k zakázaným a vězněným autorům na II. Sjezdu spisovatelů v roce 1956. V období okupace roku 1968 byl jedním z těch, kteří vystoupili proti vpádu tzv. „spřátelených“ vojsk zemí Varšavské smlouvy, a tak se ani dlouho neudržel ve vedení Československého svazu spisovatelů, který komunisté v roce 1970 rozpustili právě kvůli negativní reakci na přítomnost sovětských vojsk.

Další velký vzdor vůči režimu projevil na přelomu let 1976 a 1977 jako jeden z prvních signatářů Charty 77. Jeho světově největším úspěchem byl zisk Nobelovy ceny za literaturu v roce 1984, kterou za něj přebírala jeho dcera. Zdravotní stav Jaroslava Seiferta v té době nebyl dobrý a režim jeho ocenění zatlačoval do ústraní.

V roce 1986 zemřel a je pochován v Kralupech nad Vltavou.

Z vlastních zkušeností vzpomeneme, co v publicistice 35 let chybí:

Jak Jazzová sekce vydávala Seifertovu řeč k udělení Nobelovy ceny.

Poděkování dcery Jany ve Stockholmu

Za dva roky máme být uvězněni. Zákaz činnosti trvá několik let. Nerespektujeme jej vzhledem k Helsinským dohodám. Nejsme činní v Chartě 77.

Dochovaly se rozkazy a termíny, kdy byl do místností JS instalován odposlech, napíchnuty telefony a prováděny sledovačky. Swinguje korespondence mezi úřady kolik kdo z vedení JS dostane let. Mimosoudní advokáti, činní dodnes, iniciativně píší jak trest navýšit, kdyby byl soudem mírný, které další paragrafy přilepit. Zaměstnavatelé vyhazují členy JS z práce. Západní rozhlasové stanice chrlí aktuality o represích. Před domečkem JS v Praze Krči stojí stavařská maringotka. Dochází do ní elegán s videokamerou. Pošta má zákaz donášet písemnosti. Předseda JS nesmí na ministerstvo kultury a tak dopisy úřednici předává a podepisuje na obrubníku chodníku. V dochovaných zápisech o sledování je např. i kdy si předseda v metru dával klíče z jedné kapsy do druhé.

Ohlášení o Nobelově ceně chartistovi Seifertovi vzalo komunistům dech. Potřebovali alespoň několik málo známých tvůrců. Úlisně jednali třeba s Bohumilem Hrabalem o cenzurovaném vydání Anglického krále. Neuhnul. Jeden kus a můžu zemřít, říkával. Ilegální náklad věnovaný Jazzové sekci byl několikatisícový. Plný náklaďák. O razantním pronásledování se dodnes nedočtete.

Po ohlášení Nobelovky západním rozhlasem jsme požádali vrchního organizátora Nobelstiefen ve Stckholmu o souhlas s otištěním v češtině. Obratem souhlasil. Zbývala návštěva v bytě básníka v Praze . 6.srpna 1985 jej Jaroslav Seifert rukou napsal na dopis ze Stockholmu. . Fotokopie rukopisu tvoří předposlední stránku brožury. Jiří Exner ve spolupráci s Jiřím Hynkem jej při této příležitosti nafotografoval.

Jaroslav Seifert se předání pro nemoc nezúčastnil. 10.prosince 1984 přečetla poděkování dcera Jana. Domníváme se, že je zveřejněno poprvé.

Vaše Veličenstvo, Vaše královská Výsosti, paní a pánové.

Všechno, co můj otec kdy psal, kromě jeho prvotin ovšem, vznikalo bez velkých pretencí. Jeho pohnutky k psaní byly bezprostřední a nemířil příliš daleko ani vysoko. Pokoušel se pouze zmocňovat se svým slovem života, jako se on, život, pro něho zázračný, vždycky a přes všechno zázračný, zmocňoval jej.

Bylo to pro něho krásné dobrodružství, hledat pravé slovo pro úžas nad jabloňovou větví se strunami pavučin, pro melancholii osleplého zrcadla, pro začátek vzplanutí a zdroje závrati, pro výzvu ve vzdorování všemu, co se podobá smrti.

Jestliže však se dnes musí domnívat, že se mu při tomto dobrodružství podařilo napsat verše, které jsou přijímány jako něco víc než jen jeho osobní povzdech nebo opojené vydechnutí, je to pro něho – na sklonku života – velké zadostiučinění.

Raduje se z pocty, které se jeho dílu dostalo, a je za ni vděčný jako za každou odezvu, s níž se jeho básně setkávají. Uvědomuje si přitom že ani odezva, ani uznání nejsou samozřejmostí, nýbrž spíše jakýmsi druhem milosti, která zdaleka nepotkává všechny, kdo ji jsou hodni. Proto také myslí v této chvíli na básníky, kteří se nedočkali ani srovnatelně menšího uznání a potvrzení zdaru svého úsilí, mnohdy mořná houževnatějšího. Než bylo jeho, a někdy bolestně vykupovaného. A těm by chtěl při této příležitosti připít.

   Od ohlášení do konce svého života byl Jaroslav Seifert vyhledáván zejména západními médii. Navíc také funkcionáři Ústředního výboru Komunistické strany Československa a tzv. kamarády z komunistického Svazu spisovatelů. Jeho řeč O patetickém a lyrickém stavu ducha, kterou vydala Jazzová sekce, nakonec ve Stockholmu nezazněla. Obrovský zájem i věk přivodili nemoc, které básník 10.ledna 1986 podlehl. Soudruhům nezbývalo, než zatnout zuby a vystrojit státní pohřJazzová sekce mezitím našla tiskaře, kteří se nebáli řeč vytisknout včetně knihařiny, přepisu a grafických návrhů Josky Skalníka. Odpovědným redaktorem a později i popotahovaným před StB byl Karel Srp. Na fotografii souhlas psaný J.Seifertem.  Náklad astronomický. Ilegálně 5 000 výtisků. Tisk obnášel palety papíru na příděl, stejně jako filmy a kovolisty nebo barvu,vše mohlo prasknout při sešívání, přepravě – prakticky při každém kroku.

V každé provozovně byl již čtvrtým rokem přípis policie. Ihned hlásit, kdyby přišli Joska Skalník nebo Karel Srp. Stávalo se, že jsme s rukopisy dalších knih prchali dvorem tiskáren a míjeli se s auty StB.

 

Pohřeb Jaroslava Seiferta byl na čtyřikrát v jeden den. Od desíti dopoledne v Pražském Rudolfinu,bez účasti rodiny, asi od 12 opět v Rudolfinu, ale jen pro funkcionáře strany a kultury, následovalo církevní rozloučení v břevnovském kostele sv.Markéty a čtvrté rozloučení na hřbitově v Kralupech nad Vltavou, odkud pocházeli Seifertovy prarodiče.

Na prvý se již od rána kupily fronty. Za bočním vchodem do Rudolfina, kudy mohli projít současně 2-3 kondolující byl reflektor a každý byl filmován.

Uvnitř koncertního sálu jen nasvícené pódium s rakví. Ostatní část velkého sálu byla ve tmě. Lidé se pomalou chůzí uklonili a odcházeli k východu. Také pokládali květiny, ale pódium je v Rudolfinu poměrně vysoké a vešly se pouze k bližší straně rakve.

Poté, co jsem položil karafiáty se stuhou, otočil jsem se. Ze tmy se vynořil muž a květiny odnesl.

Druhý pohřeb Jaroslava Seiferta pro kádrovou elitu byl také v koncertním sále Rudolfina, ale na pozvánky. Pro soudruhy. do koncertního sálu Rudolfina.Na pozvánky. Konjunkturalisté, kteří Seiferta 20 let napadali, náhle na mikrofon, že si Seiferta vzít nedají, hrála filharminie a funkcemi se mohlo dláždit. Texty těchto plaček se zachovaly. Nechyběla státní média.

Třetím aktem bylo církevní rozloučení v břevnovském kostele svaté Markéty. Plno. Uvnitř i v okolí. Jazzová sekce položila velký věnec se stuhou, který si StB před věřícími netroufla vyhodit. Měla však jiný tah; Kdyby došlo k nečekanému náboženskému ceremoniálu, jako kleknutí, modlení nahlas, obvinění státu z náboženské nesvobody, nebo něčemu, co soudruzi z Ústavu marxismu leninismu nebo Bartolomějské ulice neprobírali, měli zůstat stát a „ředit“ tak náboženské úkony.

Čtvrtým úkonem byl převoz rakve na hřbitov v Kralupech nad Vltavou. Fotografie věnce je však z kostela sv.Markéty. V Kralupech estébáci odchytávali mimoprařské již během cesty. Třeba oficiální dopisovatel Hlasu Ameriky byl na policii zadržován po celou dobu obřadu.

Možná by o Seifertovi napsali své Jiřina Šiklová nebo Jiří Gruntorát.

Osud brožury vydané Jazzovou sekcí neskončil. Pětitisícový náklad obnášel nakoupení obálek, známeky, nasáčkovat a po malých částech nastrkat v Praze do poštovních schránek. Pošty měly rozkaz listovní zásilky nad 200 kusů otevřít.  Plnění obálek bylo zpola vyexpedované, když hlas … a nás tady pan Srp nečekal. Vedle stolu sedí pověstný kpt.XYZ. Podlaha plná obálek. Estébáci je začali rvát a nepřátelskou publikaci konfiskovat. Nepohodlně dřepěli – až jeden: Není škoda těch známek? Všichni souhlasili. Zvedli se a šli k džigulíkům. Kapitán XYZ stáhnul okénko. Přidrzle jsem si troufnul:Těžký život, co ?

Onen důstojník dohlížel nad katolíky, ministerstvem kultury, chartou a Jazzovou sekcí. Měl bezbřehé pravomoci. Dvakrát mi dal tzv. Výstrahu, což bylo nejvyšší varování před kriminálem. Mohl všechno.  Při vyhlašování tzv. výstrahy, kterou četl z tvrdých desek,  mne vždy povelem postavil do pozoru.  Jednou také rozehnal koncert zpěvačky Nico. Měl pod dohledem i  současného slavného spisovatele. Jindy nám rozehnal výstavu skandinávských fotografií. Na této fotografii je část originálu policejního spisu č.25 s titulem brožury.  Nepíši kapitánovo jméno. Byl učitelem a dotáhnul to na majora. Krmil bych současné mladé blbečky co zkoumají období, kdy nebyli na světě. Onomu kapitánovi nesahají pod kotníky.

Zpět k policejnímu autu: Kapitán stáhl okénko a sympaticky se usmál. Těžká práce ??? Byl učitel. Znal  J.Seiferta, stejně jako další autory. Jen zakýval hlavou. Před dvěma lety v tichosti zemřel. Jen zatykače a zločinné rozkazy zůstaly. Zbylé stovky neroztrhaných obálek jsme lidem rozeslali.

Oficiálním fotografem na všech čtyřech pohřbech byl Jaroslav Krejčí.

Toto je  snímek ze hřbitova v Kralupech. Ateli=r měl na pražské Kampě. Tehdy přinesl do Sekce nádherné černobílé podlouhlé pruhy fotografií z celé akce. My, že je ilegálně vydáme. Znemožnil nám to kriminál, kde jsme byli od zaří 1986. Místnosti Sekce vybíleny, plakáty se zdá servány, vše policií zinventarizováno, stovky výslechů po celé republice a mezinárodní skandál.

Krejčího fotografie naštěstí již byly ukryty tuším u  Alenky Prokopové včetně různých textů. Možná to byla Rosťa Křivánková nebo Katka Volková. Prostě u některých z těch statečných holek. Byly po celé republice. Nebo rukopisy se skrývaly u Jany Skalníkové, Marty Zelenkové, Martiny Veverkové , Jarmily Kouřilové, obou Krčmářovek,u brněnské Ziny Liškové nebo u statečných přepisovaček… Možná u těch dvou, co seděly v sekretariátech ministrů kultury a vnitra a vše nám hned donášely, že jsme zápisy četli dřív než adresáti atd. Určitě budou na seznamech oněch blbců – tzv. historiků.

Po Listopadu 1989 Jaroslav Krejčí rozhodl, že vše vydá u oficiálního nakladatelství Pochopitelně za peníze. Povedlo se. Přišla obvyklá povodeň a původní filmy ze všech pohřbů byly Vltavou zničeny. Tuším, že ještě předtím byl atelier vykraden.

Jaroslav Krejčí je po smrti.

Brožura se stala cennou bibliofílií, přestože prý na textu pro Stockholm se podílel s nemocným Jaroslavem Seifertem  i jeho zeť. Předposlední strana brožury má sice ručně psaný souhlas pana básníka a tak doufejme, že případné nové vydání hostorie upřesní. Nic, vůbec nic,  však nemůže umenšit Seifertovu literární velikost.,

Po 35 letech vzpomínal Karel Srp, 2021

POKRAČUJTE

 

Část starší světové hudební literatury získané/zakoupené  od R.A.Dvorského, Františka Buriana, Emanuela Uggeho, Stanislava Titzla, Karla Srpa, Lubomíra Dorůžky a z dalších zdrojů. K zapůjčení pouze v čítárně Jazzové sekce po předchozí domluvě.

Milan Pavýza – Pavel Kosař – Jiří Flutka

Karel Srp. Foto Milan Pavýza 10.7.0119

**************************************************************************************************************************************************************************************************

 

Komentáře jsou zakázány.